Ahrntal/Valle Aurina · 06.08.2001
Naše tradiční týdenní bikerské zastaveníčko nezačalo tentokrát na Gardě, ale cestu na jih jsme na základě článku v německém Bike magazinu opepřili zastávkou v nejsevernější části italských hor, ve Valle Aurina neboli v Ahrntalu (s italštinou se zde opravdu moc nepotkáte, všechny místopísné názvy dál uvádím v němčině, je to tady zvykem). 2 etapy v tomto údolí možná byly pro většinu z nás větším oříškem než jsme čekali, a to jak po fyzické, tak psychické stránce, ale rozhodně stojí za to se tady na pár dní zastavit, už jen z toho důvodu, že Ahrntal je opravdu blízko od hlavní trasy na Gardu. V nás Ahrntal zanechal nezapomenutelné zážitky jak v podobě krásy a drsnosti tohoto kraje, tak náročnosti tras, které jsme sfrkli, a i proto mu na našich stránkách věnujeme tento rozsah.
Údolí řeky Ahrn leží na rakousko-italské hranici v nadmořské výšce 950 – 1500 m. a je tvořeno jižním svahem Zillertalu a hřebenem Durreck. Nejvyšším vrcholem, který je sjízdný na biku, je sedlo hory Ochsenlenke s nadmořskou výškou 2556 m. Hlavním turistickým a informačním centrem je městečko Luttach, které je jakousi vstupní branou do tohoto regionu. Již první dojem při návštěvě Ahrntalu vám napoví, že se jedná o velmi drsný kout Jižních Tyrol, kde se dají provozovat nejrůznější adventure sporty včetně bikingu.
Podnebí je zde velice proměnlivé, takže pokud vás v červnu během jednoho parného dne zaskočí deštík měnící se v bouřku a pak pěknou chumelenici, není třeba se nad tím zas tolik pozastavovat. V Ahrntalu je každým rokem poměrně dost sněhu, který v létě ani kolikrát nestačí roztát a z toho důvodu je pro bikery lepší dorazit nejdříve koncem července, pak bude většina tras slušně sjízdná (naše rada a zkušenost, my tam byli právě na konci června).
Vody je v horách dost, takže není nutné s sebou tahat příliš velké zásoby v porovnání s Gardou. Určitě si ale přibalte na každou vyjížďku teplé hadry a pláštěnku. Nebudete toho litovat a jestli je vaše plečka vybavená kotoučema, tak jste na pravém místě je dokonale docenit. Použili jsme mapu Kompass č. 82 – Taufers / Ahrntal.
Co dodat? Snad jen to, že máte-li pochyb o tom jaké jsou Vaše bikerské kvality, tak jeďte do Ahrntalu. Tam na tuto otázku rozhodně najdete odpověď.
— marus
Sedlo u Ochsenlenke 2554 m n. m. · 06.08.2001
Vrcholem naší první trasy byl o sedlo hory Ochsenlenke (samotná hora 2614 m n. m.), pro bikery nejvyšší možná dosažená nadmořská výška v Ahrntalu. Vyrazili jsme v 10 hodin ze St. Peteru po hlavní silnici podél řeky Ahrn nahoru do Prettau, odkud jsme měli celkem slušně připravený itinerario z Bike magazinu, což ale znamenalo vrátit se zhruba 2 kilometry zpět dolů po silnici směrem St. Peter, odkud jsme přijeli, až k odbočce vlevo na horskou pastvinu Hasentalalm.
Zde jsme začali v serpentinách Fuldaer Weg dost ostře nabírat nadmořskou výšku. Šotolinka postupně se měnící ve zpevněnou cestu byla často okořeněna nesjízdným úsekem ze zbytků jarních lavin, které padají téměř až k hlavní silnici. Závěr stoupání se však postupně měnil v parádní rovinný úsek, který nás dovedl až k již zmíněným pastvinám Hasentalalm (2150 m n. m.). Sníh, led, skály a rozkvetlá zeleň, to byl pohled, který se jen tak nevidí.
Pauzičku jsme zde strávili obdivováním krajinky a diskutováním o tom, kam to vlastně pokračujeme, když je všude ten sníh. Po bedlivém nakouknutí do mapy se nám nechtělo věřit vlastním očím, že se máme opravdu vydrápat zasněženým svahem až do sedla pod horou. 4 serpentiny, které byly díky větru vyfoukány, tedy bez sněhu, jsme jasně viděli na samém vrcholu stoupání.
Na Hasentalalmu jsme tedy odbočili vlevo podle turistického ukazatele směrem Ochsenlenke (značená trasa 1B) a po krátkém, technicky náročném šlapání jsme kola již vedli po sněhu a trávě k samé hranici souvislé vrstvy sněhu. Zde se nečekaně lámal chleba v podobě rozhodování zda pokračovat či nikoliv, což by znamenalo vrátit se tou samou cestou domů. Zde jsme se tedy rozdělili. Půlka party nahoru, zbytek se vracel dolu. Díky velkému množství sněhu nám již nezbývalo nic jiného než se orientovat podle terénních možností, hrabat se směrem k serpentinám pod sedlem. Počasí jsme očekávali všelijaké.
Po tom, co začala padat mlha a zvedat se vítr, to po pár metrech otočili další dva. Byla 1 hodina odpoledne, když jsme již ve čtyřech začali stoupat s bikem na zádech. Sníh se nabaloval na pláště tak blbě, že to prostě jinak nešlo. Až pod vrcholem nám počasí začalo přát, tak jsme natočili pár minut jedinečného zážitku včetně samotného dosažení sedla hory Ochsenlenke. V nadmořské výšce 2556 m jsme byli přesně v 15,30 hodin a „ujeli“ jsme do té doby necelých 20 kilometrů s převýšením téměř 1200 m. Měli jsme celkem slušně promáčený nohy (někteří z nás vyrazili v kraťáskách, inu červen…) a tak jsme se nahoře dlouho nezdržovali.
Díky celkem slušné vrstvě sněhu (místama až 3 m) jsme nemohli najít správnou cestu dolů a tak nám nezbývalo nic jiného než se pustit téměř střemhlav vysněženým žlabem do údolí k pastvinám Brunner Alm. Parádním skluzem, samozřejmě po prdeli, jsme se dostali o 250 výškových metrů níže až k chatě Brunner Hutte. Odpočinek zde byl nutný, částečně nám uschly hadry, dali jsme se trochu do kupy a vyrazili už po super šoteru dolů údolím Knuttental. Desetikilometrový sjezd byl opravdu lahůdkou a odměnou za předcházející dřinu.
Přiburáceli jsme až do města Rein 1590 m n. m. U penzionu Berger jsme se dali vpravo po louce s krávama nahoru. Chtěli jsme si návrat na základnu v St. Peteru zkrátit a vynechat stoupání na Kofler Hof, ale nějak se mi to vymklo z ruky a opak se stal pravdou. Nekonečné stoupání po zpevněné cestě (č.10) nás dokonale vyšťavilo a nakonec opět vyšvihlo až do výšky 1950 m n. m. Jízda po vrstevnici přecházející v parádní sjezd (šotolina, stále č.10) kolem Kofler Hofu byla dalším super kouskem a zároveň povzbuzením do dalších zhruba 25 kilometrů, které nás ještě ten den čekaly. Sjezdem jsme se dostali až na hlavní silnici, a pak dolů do města Sand in Taufers.
Poslední kilometry návratu do St. Peteru se každému z nás změnily v neskutečný boj vyčerpané fyzičky s vůlí dojet tuto etapu celou. Ne všem se to podařilo a vzali na posledních kilometrech zavděk odtahovkou, takže jsme v samotném finále, v dešti, dorazili na základnu jen dva. Hartkore. Snad si po přečtení těchto řádků dokážete udělat obrázek o tom, že tento den nebyl žádnou procházkou růžovým sadem. Mnozí z nás si sáhli na úplné dno svých sportovních možností a kvalit.
Rekapitulace: ujetá vzdálenost 62 km, převýšení
2200m, start v 10 hod – cíl 20,50 (z toho 13 –
16 na sněhu), čistý čas jízdy nelze uvést díky podmínkám na
trase.
Hodnocení (dle Bike magazinu, 1 – 5 max): celková náročnost
– velmi těžká, technika jízdy – 5, fyzická kondice – 5,
panorama – 5, občerstvení – 3
Pozn. Trasu jsme jeli podle popisu, který vyšel v německém Bike magazinu pod názvem Hammerhead. Náš popis se od původního liší místem startu a cíle.
Zde je mapa:
http://www.mountainbiker.it/mountainbike/karten/mountainbiketouren.php?route=763
—
Waldner - Schutt Alm 2066 m n. m. · 06.08.2001
Následující den nám již ráno počasí ukázalo, že ani tentokrát to s ním nebudeme mít lehké. V 9,00 jsme, v dešti, vyrazili po hlavní silnici opět do Prettau. Tam jsme od Gemeindehaus, pokračovali směrem nahoru. Po zhruba 70 m odbočili z hlavní silnice vlevo a po chvilce stoupali značenou šotolinkou č. 16B s následným napojením na 16A směrem na Waldner Alm. Přibližně v polovině stoupání je odbočka na cestu č. 15 vedoucí na Schutt Alm.
V případě odbočení na tuto cestu vpravo si trasu sice prodloužíte o zhruba 9 km, ale musíte se vrátit zpět ze Schutt Almu po té samé cestě dolů až sem a pokračovat po č. 16A na Waldner Alm. My jsme tuto alternativu z časových důvodů vynechali. Takže po vyjetí pár serpentin se dostáváme na pastviny Waldner Alm, kde jsme opět jako včera narazili na celkem slušné sněhové bariery, které bylo nutné obejít s kolem na zádech. Krása přírody a výhledy do protějších údolí, mimo jiné i na Hasentalalm s jasně vyditelnými serpentinami na Oschenlenke, jsou zde tak parádní, že si vyžádaly odpočinek strávený natáčením a focením. Fakt super. Počasí se umoudřilo a celé údolí bylo pod námi.
Potom jsme ještě vyšlápli pár metrů a dnešní stoupání bylo u konce. Z nadmořské výšky 2066 m jsme začali burácet dolů k chalupám Samhutten. Zde se cesta stáčí téměř o 180 stupňů doleva a hned za pravou serpentinou pro nás končí. Odbočili jsme vlevo na dost prudký a technicky náročný singlik, cestu č. 16, která pro nás znamenala nečekanou výzvu. Až na vyjímky některé z nás kolo na tomto úseku buď předběhlo (klasika přes řidítka nebo jiná tlama), nebo jsme strávili většinu úseku vedle něj. Asi po kiláčku se dostáváme na šotolinku, kde si doleva dolů (stále po č. 16) směrem St. Peter, vychutnáváme klasickej oldschool sjezdik (ten typ, co v každý další zatáčce tušíte traktor v protisměru…). Cesta se postupně v dolní pasáži mění v asfaltku, která vede ke kostelíku v St. Peteru, odkud již byl náš penzion Griessbrunn na dohled.
Na trase Almrausch najdete vše, co by biking měl obsahovat. Úseky prověřující vaší fyzickou kondici, rychlé, technicky náročné i klidné a to vše v překrásné přírodě Jížních Tyrol. Almrausch je bezesporu bikerskou lahůdkou, kterou by si biker v Ahrntalu rozhodně neměl nechat ujít.
Rekapitulace: ujetá vzdálenost 28,52 km,
převýšení 1163 m, start v 9 hod – cíl 13 hod,
čistý čas jízdy 2,45 h
Hodnocení (1 – 5 max): celková náročnost – středně
těžká, technika jízdy – 4, fyzická kondice – 3, panorama
– 4, občerstvení – 3
—
Ubytování, cesta a další odkazy · 06.08.2001
Ubytovat se v údolí není díky menší navštěvovanosti v letním období skutečně problémem. Doporučuji ihned po příjezdu zajít do infocentra v Luttachu a vyžádat si katalog ubytovacích kapacit. Nabídka je dost obsáhlá + foto penzionku + cena. Se stanem v Ahrntalu moc neuspějete, stanování zde totiž není povoleno a nejbližší kemp je asi 20 km pod údolím. Z vlastní zkušenosti ale můžu říci, že si bydlení ve stanu v tak rozmarném počasí ani nedovedu představit.
My jsme složili biky, bágly a hlavy 14 km od Luttachu směrem nahoru do údolí v městečku St. Peter (1370 m n. m.). Penzion Griessbrunn, (v kroužku) na který jsme kápli, vřele doporučuji. Obsadili jsme celé horní patro (bylo nás 12) klasické alpské chajdy s balkonem, super výhledem a neuvěřitelnou cenou něco přes 5 EUR (zkrátka za búra, vloni to bylo za pětku v DM) na osobu a noc. Hadici na umytí biků jsme za barákem taky našli.
Jak se do Ahrntalu dostat? Na dálnici z Brenneru je to exit Brixen/Bressanone, hned po sjezdu z dálnice směr Bruneck/Brunico, a odtud už následuje odbočka do Ahrntalu, hledejte ukazatele Valle Aurina, Gais, Lutach/Lutago, Sand im Taufers/Campo Tures…
www.tauferer.ahrntal.com, www.ahrntal.it, ubytovací kapacity, webcam, apod.
—