do ... s nakym krojcbergem! · 17.04.2003
Zdarec. Tak sem si vcera rek ze se pojedu projet. Bohuzel me nenapadlo nic blbejsiho nez ze zkusim ten vas slavnej krojcberg. Rikam si, je teplo, v sobotu jsem si bral bundu a po kilometru jsem ji beztak jenom tahnul kolem pasu, vemu si jenom kratasy a moirovy triko. Po preprave do Litaku jsem vyrazil smer Skalice, Dlouhac atd. Za Skalici ve stoupani jsem si rikal, jakej jsem debil, ze si beru moiru kdyz je takovy vedro, ze sem si mel vzit normalni triko. Jooojooo. Po 100 metrech co me to napadlo sem ucejtil prvni kapky deste. Noo, asi prehanka, skovam se pod strom, za 10 minut to prejde, a pojedu dal. OMYL. Po ctvrthodine mi zacla bejt zima.
Po pulhodine zaclo prset i skrz vetve smrku. Zkousim se vselijak zahrat, ale neni moc moznosti – jakmile zacnu pobihat, zacne na me prset. Beru mobil a zkousim zavolat pritelkyni, esli by pro me nenasla par hrejivych slov – nebere telefon. Po trictvrte hodine uz jsem fak zmrzlej a nasranej. Beru kolo a balim to. Dest trochu ustava. Do tachace natekla voda, neukazuje nic. Na ceste jsou potucky. Nooo, predevcirem jsem udelal jarni prohlidku kola, vylestil, namazal… kurva, aspon ten zadni blatnik sem tam moh este nechat. Brzdy na rafkach pekne skripou, bahynko, to maji spalici radi. Cim rychlejs jedu, tim vetsi klemra mi je. Moira spolehlive sakne posledni zbytky deste. Beru to nejrychlejsi cestou po silnici do Zitenic. Ve vsi jsem si vzpomnel na hodiny zemepisu, kdy nam rikali ze je to nejteplejsi misto v Cechach…
Pred Litakem mi zacina bejt lip. Asi uz jsem se zahral. Ba ne, okolo je teplo. A silnice je sucha. Dyk tady vubec neprselo!!! Jojo. Ze ja vul se raci neozral, nenaprasknul zajicem se svickovou a zbytek dne nestravil rozvalenej v gauci pred telkou…
Od: Ales, a.les(svinutec)email(tečtka)cz
— matra
Komentář [2]
Příběh mladého bicyklisty · 17.09.2002
Omlouvám se za délku mejliku, ale nedalo mi to abych ty obrázky neposlal. Stala se mi totiž taková příhoda…
… mam, tedy už skoro nemám, dovču a tak jsem si jeden den vyrazil se svym kolem značky Favorit, letos už počtvrté, na projížďku. Jak říkám, nemám toho moc najeto, přesněji řečeno, mam letos v nohách 3× pískovnu tam a zpět. To asi neni mnoho, ale nebojácně jsem vyrazil náhodnym směrem kamsi ven. Tady dám vsuvku – neznám moc názvy litoměřického okolí a tak jsem vskutku vyrazil kamsi.
Nad Žitenicema jsem se rozhodl, že dosti bylo silnic z asfaltu a vrhl jsem se polňačkou do Pohořan. A když jsem si to tak metelil na té skřípajicí herce vesnicí, napadlo mě, že bych mohl vyjet na ten kopeček vlevo nade vsí. Uhnul jsem tedy z udusané cesty na trávou porostlou a razil si to směrem ke kopečku. Cesta se mi bohužel záhy uplně ztratila. Chvilku jsem myslel, že to asi bude konec i mé cesty vzhůru, ovšem jen do chvíle, než jsem přišel na to, že kolo se dá kupodivu i nosit. A protože my sváteční cyklisté nemáme rádi obkliky a vše co pobyt v sedle zbytečně prodlužuje, vzal jsem to s kolem na hrbu přímo kolmo vzhůru ku vrcholu kopce.
Nepřítomnost jakékoli cesty tím směrem mě neodradila. Mam pocit, že přede mnou se tim mlázim prodírala tak možná divá zvěř. Svůj cyklisticko-horolezecký výkon jsem ukončil v místě, v němž jsem měl pocit, že výše již opravdu lézti nelze, jelikož kopeček zde svým vrcholem končí. Něžně jsem setřásl bicygl, který mi v průběhu té poutě dokonale srostl s klíční kostí a začal obhlížet, kampak jsem to vlastně „dojel“. Výhled do nížiny, odkud jsem vyrazil, nebyl nic moc, avšak o to zajímavější bylo zjištění při pohledu na náhodně objevenou cedulku, přibitou ke stromu. Stálo tam „Křížová Hora – Kreuzberg“.
Takže já jsem úplně náhodou objevil a dozajista nově zdolal „posvátnou horu litoměřických bikers“ a protože to vyprávění možná nezní tak úplně jasně a věrohodně, přiložil jsem těch několik kilobajtíků, aby mi bylo uvěřeno.
Jen pro uplnost uvedu, že cestu dolu jsem už absolvoval celou v sedle (uf, uf…) a to zprvu opět naslepo a po chvíli řízen směrovkami údajně přes Dlouhý vrch na Hlinnou a Pokratice až do Litoměřic. Byla to ssuuupperrr vytttřřásssačkkka kosssttí.
Od: Wenca, www.skateboard.cz
— matra
Krušnohořím (že by znovu orientační biking?) a Král Šumavy (jako by toho už nebylo dost?) · 29.05.2002
Poznámky v závorkách by mohly napovídat ledacos, ale jak to doopravdy bylo se dozvíte po přečtení následujících pár řádků.
19. května jsme vyrazili poladit formu před Králem do Adolfova (nedaleko Telnice [nedaleko Ústí]) na ne zrovna plně obsazenej, ale jinak vcelku pochystanej závod MTB Penco Krušnohořím. Počásko se po totálně prochcaný noci celkem slušně vydařilo, přesto to pár borců vzdalo už ráno v posteli, protože by si díky nočnímu deštíku umazali kolo od bláta a snad vošoupali špalky a řetěz (nakonec – dobře jim tak).
Takže jsme se z Liťáku seřadili do první lajny na startu závodu tři: Bogdan (kterej si jel spravit chuť z Malevilu – viz Klínek č. 2), Ladik a já. A právě já jsem jim to pěkně posral, protože jsem jako jedinej ze tříčlený hlídky dojel do cíle. Chlapci trošku pobloudili, a tak Bogdan, jak se již pomalu stává zvykem, nejspíš prokaučoval první flek a Ladik umístění v 1. desítce. Co je příčinou jejich dobrodružství na trati zatim není známo, na druhou stranu přijet do cíle v protisměru je ale svým způsobem taky kumšt (tendle kousek se tam podařil už jen jednomu sasíkovi)…
O týden později vyrazila naše sestava litoměřických orientačních bikerů v obvyklém složení do Klatov na Krále. Večer před závodem jsme si v hospodě prdli 3 pifka a po návratu na hotýlek jsme začali ladit a mazat šemíky. Bogdan si kromě toho důkladně zkontroloval buzolu a naučil se nazpaměť všechny důležité azimuty, což se mu druhý den vrátilo: přijel do cíle ze správný strany a navíc na 14. fleku celkově na stovce (klobouk dolu, Bóďo!).
Přesto jsme čekali v jeho podání opět dobrodružnou výpravu za poznáním šumavských hvozdů a taky jestli náhodou znova nepřijede do cíle z protisměru. Nestalo se, ale i tak se jeden z nás zase pěkně vydusil. Nekorunovanym králem Krále se totiž letos stal Laduna. Po čtvrtym přetržení se mu už v tý chvíli kurevsky zakrácený hágéčko (14 dnů starý!) nechtělo znovu nejtovat a Laduna to bohužel musel na 80. km zabalit…
Já nebyl sice taky úplně bez problémků (1 defekt, 1 spojovačka Wipermannu), ale do cíle jsem opět dojel. Počasíčko nezklamalo, jen mohlo bejt tak o 5 stupňů míň a i když závod opět doprovázely situace v podobě různých poruch a defektíků, byl jako vždycky SUPR!!!
— marus
Devadesátka za 2:30? V pohodě. · 17.05.2002
Tak jsme s Danisem a Karlem vyrazili na Malevil. Karel bez kola, protože si v tom tunýlku pod Kalvárií 4 dny před tim votočil koleno takovym způsobem, že ošetřující lékař (Dr. Ž. samosebou) předepsal ortézu a pak ještě tři tejdny klid. V Lípě jsme nabrali Vraňase a v půl desatý jsme si to už buráceli směr Hvozd po trase pajdy. Vraňas se mi ztratil asi na 3. km, Danis, kterej měl na rozdíl od nás i číslo, zase startoval z hloubi pole, takže mi nezbývalo než se v těch sračkách smažit sám. Nakonec jsem to doplakal do cíle, ale hrdinou víkundu jsem rozhodně nebyl.
O hodinku dřív totiž vyrazili devadesátkáři a mezi nimi samozřejmě Bohdan, kterej si ten den vybral smolíka (hádejte, s jakym jel číslem) pěkně vrchovatě. Napálil to po startu, jak má ostatně ve zvyku, rovnou hezky na čelo, kde fungoval někde mezi 9. a 12. flekem. Prvnim osudnym místem se mu stal 40. km, kde byla občestvovačka.
Za ní si to hoši pěkně namířili dál, ale ne po trase devadesátky, jak měli původně v plánu, ale rovnou doleva do cíle padesátky, A by toho nebylo málo, tak si tam Bóďa v následujícím travnatym sjezdu ještě solidně ustlal, což ale nebylo nic proti tomu, že se po 10 km jízdy nevoctnul na 50. km dlouhý tratě, ale v cíli, kde ho (a ty 3 další) vítal lehce vyděšenej spíkr, kterej v domnění, že se jedná o první 50káře, nechápal, co to je za hráče, který to zvládnou za hodinu a půl.
Pak se ale ukázalo, že maj bílý čísla a bylo vymalováno. Mezitim tim si to Zrzec sral s Bóďovou Corsou někam k 70. km, aby mu tam poskyt soukromej občerstvovací servis. V jedný zatáčce tam ale na něj vykouk Aviatik v lehkym protisměru, což Marcel řešil tim, že s autem uskočil do lesa a tam z něj něco o pařez undal, což se v zápětí projevilo na celkový kondici auta a jeho pojízdnym stavu.
Takže celkovej výsledek z Malevilu je vcelku supr: Bóďa v cíli po 2,5 hodinách a diskvalifikovanej + čerstvě nabořený auto. Neni divu, že mu pivko moc nejelo a to jsme zrovna porazili Rusáky v hokeji…
— matra
"Jó, a nezapomeňte se zase pořádně zaprasit!", · 17.02.2002
křičela na mně značně vyhořklá manželka tudle v neděli, když jsem hrnul kolo ven z bytu. Pochopila, že bude opět následovat odpolední idylka. Já v tahu a ona s dětma doma. No prostě klasika. A v zimě, to snad ani nebudu komentovat, jak dokáže blátíčko pěkně vymódit bike i Vás.
Taky vim, že není radno nechávat bike na pospas něgde v ňáký sklepní kóji, a že je třeba uložit miláčka hezky do teplíčka do bytu. Nutno přiznat, že opadávající bláto dokáže udělat v předsíni pěknou hromádku, která se ale sama neuklidí, tak se není třeba divit tomu, co na mě manželka řve. Stručně popíšu, jak se mi její přání podařilo splnit do posledního puntíku.
V tu neděli jsme se tedy vyrazili prohnat směr Varhošť, odkud jsme pak sjížděli onou pověstnou trasou s pěkně nabroušenou (aspoň pro mně) lávkou přes jeden posranej strom, kterej gdyby něgdo vodklidil udělá nejlíp. Úvodní metry zledovatělého sjezdu mi naznačily, jak se asi bude dnešní vyjížďka vyvíjet. Po prokluzu předního kola se mi taky vysmál vzadu toho dne nefunkční Pointik a už jsem ležel. Dobrá, řekl jsem si, nejlepší jízda je na ledu (díky STOCK), ale to jsem netušil co bude následovat během následujících několika minut, které nás přiblížily k tý posraný lávce.
Radši jsem si ji šel vomrknout, než jsem zakonstatoval „V pohodě vole“. S lehkym přišlápnutím jsem se vynes na lávku jako pírko, ale pak přišla taková DRŽKA, že jsem nechápal, co se děje. K tomu přihlížející Matra jen zabrblal „Supr.“ S naraženou prdelí, ramenem a myslim i hlavou jsem se posbíral, zkontroloval mojeho zelenýho frajera, kterej mi přichystal to překvápko a pokračoval dolů. Ujel jsem snad 200 metrů a válel jsem se znova.
Tentokrát tam něgdo zapomněl shrabat posraný listí. Šutr, kterej na mně pod nim čekal, splnil svůj úkol dokonale. Poslal mně potřetí k zemi. Prdel jsem už ani necejtil, rameno jsem snad ani neměl a přesto jsem opět po krátkým voklepání vosedlal Šemíka a pokračoval dál. Kalhoty jsem měl černý, tak tam ňákej flíček nebyl vidět, ale moje svítivě žlutá bunda už svůj dyzajn dosti pozměnila. Nasranej jsem si řikal, že by to pro dnešek snad mohlo stačit, ale byla to kurevská mýlka.
Po asfaltovém výšvihu přes Tlučeň nad Litoměřice jsme letos poprvé zkusili sjezdík po poli do Pokratic. Vodsejpalo to až běda, než přišla vodou lehce nasáklá pasáž připravujíc mi toho dne poslední překvápko v podobě styku se zemí. No prostě přední brzda, lehká pravotočivá zatáčka, na tacháku asi tak 5 pětek a bylo to. Dozasral jsem si poslední zbylý čistý místa a s představou, že to kolo už raději do Litoměřic dovedu, jsem se tam přece jenom něják dopravil. V ten den už mně psychicky mohlo dostat na nohy jen vytoužené pivko.
V knajpě jsem raději seděl bez bundy, kterou jsem si svlíknul venku a přesto se mnozí divili, vodkaď jsem to vlastně přijel. Rekapitulačka toho dne byla jednoduchá, 20 km ujetejch a 4 držky, jedna lepší než druhá, tedy na každejch 5 km jedna držka. TO JDE NÉ?! A doma? To už nemá cenu psát . Jen to, že moje milovaná manželka měla co chtěla.
—